Červená kniha - recenze
V lednu jsem v rámci digitálního detoxu vypnul internet a místo toho jsem četl. Níže krátce recenzuji první z knih, které byly součástí mého experimentu.
Kniha, ve které mistr Carl Gustav Jung zachytil vize, které mu vyvstávaly z nevědomí v letech 1913-1917. Tyto vize potom dalších 16 let zpracovával a ručně zapisoval do kaligrafické Červené Knihy, která byla zveřejněna až po jeho smrti v roce 1961. Jung nezamýšlel, aby knihu četl kdokoliv, kdo nerozumí jeho snažení, proto ji dal za svého života dal číst pouze svým nejbližším přátelům a kolegům. Obsahy nevědomí, které do knihy zachytil, potom daly vzniknout jeho dalším životním dílům. Na jejich základě pak zformuloval definice kolektivního nevědomí, synchronistických událostí a archetypů.
Hlavní z těchto vizí byla záplava Evropy krví a tisíce smrtí. Těchto vizí měl několik, a dokonce se obával, že pochází z jeho osobního nevědomí (v té době ještě neměl rozpracovanou definici kolektivního nevědomí), a proto si myslel, že se stává schizofrenikem. Za pár měsíců se ale vize vyplnily, a nastala První světová válka. Pochopil, že vize pocházely z hlubší vrstvy nevědomí. Pak zjistil, že někteří umělci měli ve stejném období jako on podobné sny. To mu dalo další motivaci zabývat se kolektivním nevědomím a jeho funkcí.
Čtenářská edice obsahuje pouze text a cca 3 černobílé kopie ilustrací z původní Red Book, kterou Jung psal ručně 16 let. Psal ji variací jakéhosi švabachu v němčině, a snažil se o stejnou stylizaci, jakou měly staré texty psané mnichy. Hlavně jsou v původní verzi jeho nádherné kresby, ve kterých Jung zachycuje svoje vize, které mu doslova chrlily z nevědomí.
Přesto, že jsem velký Jungův fanboy, tak byly některé pasáže extrémně nudné - nakonec, jsou to analýzy aktivních imaginací dalšího člověka. Jung zde přibližně třetinu knihy promlouvá se svojí Duší, v další třetině s Elijášem a Salomé (jeho Senex a Anima, Logos a Eros, myšlení a cítění) a dále pak s Filemónem (kapitola Kouzelník, diferencovaný Senex). Jazyk je často dvojznačný, a Jung dlouho pracoval na tom, aby dokázal mluvit dvojznačně, jako jeho Duše. Mně trvalo první 2/3 knihy, než jsem porozuměl, co touto dvojznačností myslí. Některé pasáže totiž jsou zároveň absolutní pravda i absolutní nesmysl. Jung tím vyjadřuje paradoxní Boží podstatu, jak popisuji níže. Ale taková je povaha Duše. (pozn. - po dočtení další knihy s jeho esejemi, Výbor z díla III., chápu navíc tuto dvojznačnost jako nutný vyjadřovací prostředek pro sdělení paradoxní reality Duše. Alchymisté neúmyslně používali dvojznačné pojmy a volně zaměňovali symboly jako voda, vodní pára nebo oheň. To je ale vstupní požadavek při čtení alchymických textů, jímž vlastně je i Červená kniha. Člověk musí číst tyto texty s vědomím jejich hluboké symboliky.)
Jung probírá i další postavy a koncepty, jako je Pléróma (gnostický ekvivalent Tao) nebo Abraxas (Bůh zastupující podobný koncept). To je pro mě asi nejzajímavější obsah, který je přímo spojen s kvantovou mechanikou a panpsychismem (Vesmír je jedno s Bohem, nic není externím objektem a vše "objektivní" je pouze aspektem vědomí). Jung na dokázání této teze v pozdějších letech 1932-1934 pracoval s Wolgangem Paulim, jedním z prvních průkopníků kvantové mechaniky (Jung se začal zajímat o fyziku po řadě večeří s Albertem Einsteinem mezi lety 1909-1912). Dále zde Jung probírá počátky rozlišení dobra a zla v Bohu, jak to rozvinul ve svém Aionu, kde dokazuje, že Bůh je absolutní dobro i zlo zároveň, což moderní Křesťanství chybně rozštěpilo do dualismu.
Kniha má velice hluboké pasáže, nad kterými budu ještě dlouho přemýšlet. Knihu jako takovou však nemohu doporučit nikomu, kdo není již do nějaké míry obeznámen s dílem mistra Junga. Nebudu uvádět citace z knihy, jelikož by byly vytrženy z masivního kontextu, který je nutný k jejich plnému pochopení.
